Nominace za Piráty podali předseda poslaneckého klubu Jakub Michálek, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Olga Richterová a poslankyně za Piráty Klára Kocmanová. Poslanecká sněmovna neschválila pouze jednu z nominací Pirátů, a to soudkyni Kateřinu Šimáčkovou.
„Obě ženy, které jsem nominovala, mají velké zásluhy v oblasti lidských práv. Paní Šimáčková za ni již byla dokonce oceněna francouzským Řádem čestné legie, je mi líto, že u nás ocenění Poslaneckou sněmovnou neprošlo. Dále paní Elena Gorolová dosáhla odškodnění pro ženy, které byly během totalitního režimu neprávem sterilizované. Pokud by ona, nebo další z navržených paní Ida Kelarová, vyznamenání od prezidenta republiky skutečně dostala, stala by se tak úplně první vyznamenanou romskou ženou v České republice. Poslanecká sněmovna dnes její nominaci schválila,“ okomentovala poslankyně Klára Kocmanová.
Kromě vlastních návrhů Piráti přímo podpořili, tedy „osvojili si“ návrhy udělení státních vyznamenání dalším osobnostem navrženým poslanci z jiných politických stran. Konkrétně Olga Richterová se postavila za spisovatele Jaroslava Rudiše, lékařku Marii Svatošovou, autora knih pro děti, ilustrátora, grafika a tvůrce animovaných filmů Petra Síse, ředitele humanitární organizace Člověk v tísni Šimona Pánka a básníka a překladatele Jana Zábranu. Poslankyně Klára Kocmanová se přidala k návrhu na udělení vyznamenání pro předsedu české federace potravinových bank a zakladatele neziskovky Naděje Ilju Hradeckého a socioložku, bioložku a environmentalistku Hanu Librovou.
Podrobnosti o nominacích Pirátů:
Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc., (in memoriam), navržen Jakubem Michálkem na medaili Za zásluhy – schváleno Poslaneckou sněmovnou
Jan Sokol byl český filozof, disident, překladatel filosofických textů, vysokoškolský pedagog, publicista a politik. V roce 1963 se dostal na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a dálkově studoval obor matematika. Po dokončení studia pracoval až do revoluce jako programátor a odborník na počítače, kde pomáhal lidem, kteří byli z politických důvodů vyhozeni z práce a zajišťoval jim uplatnění na Výzkumném ústavu matematických strojů v Praze. Po sametové revoluci se začal primárně věnovat kulturní a filosofické problematice a přispíval do časopisu Přítomnost. Na Pedagogické a Filosofické fakultě UK přednášel filosofii, antropologii a religionistiku, od roku 2000 se stal stálým vyučujícím na nově vzniklé Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, v tomtéž roce byl jmenován profesorem. O vznik této fakulty se významně zasadil. Ve filosofii byl ovlivněn teologií a autory, kteří se zabývali náboženskou tématikou. Snažil se ukazovat spojení mezi různými oblastmi, zejména mezi filosofií, vědou, náboženstvím a uměním. Velmi ho zaujala Wikipedie, pro kterou napsal několik stovek textů a provedl tisíce editací. V roce 2014 se stal čestným členem neziskové organizace Wikimedia Česká republika. Po celý život byl politicky aktivní, přestože se profesně věnoval jiným oblastem. Za komunismu se stal signatářem Charty 77 a pomáhal dalším disidentům. Když se režim zhroutil a probíhaly první svobodné volby, byl zvolen poslancem za Občanské fórum a stal se předsedou poslaneckého klubu. V roce 1998 byl přibližně půl roku ministrem školství, v roce 2003 neúspěšně kandidoval na prezidenta. Poté se věnoval především činnosti v akademické sféře, ale opakovaně varoval před polarizací společnosti nebo před růstem antisemitismu a xenofobie.
Leopold Pospíšil (in memoriam), navržen Jakubem Michálkem na medaili Za zásluhy – schváleno Poslaneckou sněmovnou
Leopold Pospíšil je antropolog českého původu patřící mezi nejvýznamnější světové antropology práva, již byl na seznamu schváleném minulou Poslaneckou sněmovnou. Po druhé světové válce, kdy se zapojil do činnosti odbojové organizace, začal studovat práva v Praze a stal se aktivním členem sociální demokracie. V únoru 1948 se zúčastnil pochodu studentů na podporu prezidenta Beneše. Před hrozícím zatčením spolu s manželkou emigroval v březnu 1948 do Německa. Od roku 1949 žil v USA, vystudoval sociologii, filozofii a antropologii, kterou do roku 1993 přednášel na Yaleově univerzitě. Dlouhodobě se zabýval kulturami Eskymáků, indiánů a tyrolských sedláků. Patřil k průkopníkům antropologie práva, tedy společenské vědy zkoumající vznik, vývoj a fungování práva v různých kulturách. V roce 2016 Pospíšil dostal české vědecké ocenění Neuron za přínos světové vědě. V roce 2018 obdržel stříbrnou medaili předsedy českého Senátu.
Eliška Wagnerová, navržena Jakubem Michálkem na medaili Za zásluhy – schváleno Poslaneckou sněmovnou
Eliška Wagnerová je ústavní soudkyně a propagátorka lidských práv. Kromě právnického vzdělání získaného na PF UK v Praze získala vědecko-akademický titul Ph.D. v oboru politologie na FF MU v Brně, byla pedagogicky činná v oboru srovnávací ústavní právo na PF UP v Olomouci a na FSS MU v Brně. Byla vedoucí autorských kolektivů dvou komentářů – Zákon o Ústavním soudu a Listina základních práv a svobod a členkou několika vědeckých rad a náhradní členkou Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (tzv. Benátská komise). Původní profesí je advokátka, po návratu z exilu začínala jako asistentka soudce Ústavního soudu. Od roku 1996 byla soudkyní Nejvyššího soudu a v roce 1998 se stala předsedkyní tohoto soudu. Dne 20. března 2002 byla prezidentem Václavem Havlem jmenována soudkyní a současně místopředsedkyní Ústavního soudu. V roce 2009 získala stříbrnou medaili Antonína Randy. V roce 2012 byla zvolená do Senátu Parlamentu ČR, kde po celou dobu působila jako předsedkyně Komise pro Ústavu a parlamentní procedury. V roce 2013 získala ocenění Právník roku 2012 v oboru občanská a lidská práva a právo ústavní.
Václav Smil, navržen Jakubem Michálkem na medaili Za zásluhy – schváleno Poslaneckou sněmovnou
Václav Smil je celosvětově uznávaný vědec s rozhledem napříč obory a propagátor vědy žijící v Kanadě. V roce 1965 získal doktorát z přírodních věd na katedře ekonomické geografie na Karlově univerzitě v Praze. V roce 1969 z Československa emigroval, nejprve do Spojených států. Studoval na Pensylvánské státní univerzitě ve Filadelfii, kde v roce 1972 získal titul Ph.D. Vystudoval přírodní vědy, ale není specialistou v žádném konkrétním oboru. Věnuje se interdisciplinárnímu výzkumu v oblastech energetiky, životního prostředí, vývoje obyvatelstva, produkce potravin a technických inovací.
Do roku 2011 působil jako vysokoškolský profesor na Fakultě životního prostředí a geografie University of Manitoba ve Winnipegu, kde vyučoval předměty zabývající se energií, atmosférickou změnou, hospodářským a technologickým vývojem v Číně, populačním a ekonomickým vývojem ve světě.
Napsal zhruba čtyři desítky knih, řadu z nich o energetice a životním prostředí. Je členem Královské vědecké společnosti a obdržel také cenu Americké asociace pro vědecký pokrok za popularizaci vědy a techniky.
Časopis Foreign Policy jej v roce 2010 zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. Druhý nejbohatší muž světa, zakladatel Microsoftu Bill Gates, ho označuje za jednoho z nejinspirativnějších a nejzajímavějších intelektuálů současnosti. Smil je také držitelem druhého nejvyššího kanadského vyznamenání Order of Canada.
Kristina Taberyová (in memoriam), navržena Olgou Richterovou na Řád Tomáše Garrigua Masaryka – schváleno Poslaneckou sněmovnou
Kristina Taberyová byla česká režisérka, scénáristka a dramaturgyně. Pocházela z umělecké rodiny, byla dcerou herce Zdeňka Štěpánka. Vystudovala Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU). Po začátcích v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích působila v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla. Mnoho let působila v České televizi jako vedoucí Útvaru výzkumu programu a auditoria a také jako vedoucí hodnotící komise Asociace televizních organizací.
Na začátku devadesátých let stála u vzniku významné humanitární organizace Člověk v tísni a byla také dlouholetou členkou Správní rady této neziskové organizace. Spoluutvářela Člověka v tísni jako velmi renomovanou mezinárodní organizaci.
Podle slov Šimona Pánka i Igora Blaževiče stála za spoluprací Člověka v tísni a České televize a za hodnotami, které potřebuje každá demokratická společnost.
Vladimír Škoda, navržen Olgou Richterovou na medaili Za zásluhy – schváleno Poslaneckou sněmovnou
Vladimír Škoda je sochař, umělec a vysokoškolský pedagog. Patří k předním českým umělcům současnosti. Svůj život i tvorbu spojil s Francií, kam emigroval v roce 1968. V roce 1969 studoval des Beaux Arts v Paříži u Georgese Jeanclose, Pierra Carrona, Roberta Couturiera. Jako profesor potom působil v institucích École d'Art v Le Havre a École d'Art v Marseille.
Mezi jeho díla patří například monumentální dílo Horizontal. Od sedmdesátých let po současnost vystavuje svá díla téměř v celé Evropě (Francie, Itálie, Německo, Švýcarsko, Belgie, Španělsko a další), ale i v Asii (Jižní Korea, Čína). Jeho díla jsou součástí veřejných sbírek v mnoha částech Evropy. Je autorem řady výtvarných děl ve veřejném prostoru (Francie, Švýcarsko, Belgie apod.). Po Sametové revoluci, kdy mohl již svobodně vstoupit zpět do své rodné země bez toho, aniž by byl pronásledován STB, se k jeho četným evropským výstavám přidaly výstavy i v jeho rodné zemi, tedy v České republice. V roce 1995 vystavuje soubor Konstelace v galerii Rudolfinum a záhy následující výstavy v galerii Václava Špály (1999), Čtvrtá dimenze (Quatrieme dimension) ve Veletržním paláci Národní galerie (2007), Espace virtuel v galerii Karlovy Vary (2014), Negativ-positiv (AP ateliér Praha, galerie výtvarného umění Ostrava a výstava Cosmographicum Kepler v muzeu Kampa).
Nikdy nezapomněl na své kořeny a svým dílem i svou osobností byl vždy vyslancem dobrého jména českého státu a české kultury. Na vyznamenání ho doporučují například Kurt Gebauer, český velvyslanec ve Francii M. Fleischmann, ředitelka galerie hl. města Prahy M. Juříková nebo ředitel Galerie Rudolfinum P. Nedoma.
Elena Gorolová, navržena Klárou Kocmanovou na Řád Tomáše Garrigua Masaryka – schváleno Poslaneckou sněmovnou
Paní Gorolová je romská lidskoprávní aktivistka a sociální pracovnice. Roky bojovala za odškodnění nuceně sterilizovaných romských žen, sama je jednou z nich. Podařilo se to nakonec po jejím neúnavném úsilí v roce 2021. Nyní pracuje jako terénní pracovnice v neziskové organizaci Vzájemné soužití, která se snaží vytvářet přátelské platformy mezi komunitami. Konkrétně se metodou komunitní práce pokouší zlepšit sociální a životní podmínky chudých a potřebných rodin.
Britská televizní stanice BBC paní Gorolovou zařadila mezi sto vlivných a inspirativních žen pro rok 2018. Vybrala ji pro její úsilí v boji proti nuceným sterilizacím a aktivity za navrácení dětí z ústavní péče zpět k rodinám.
V roce 2021 získala Cenu Alice Garrigue Masarykové od Velvyslanectví USA v České republice za prosazování lidských práv v Česku, konkrétně za snahu o odškodnění obětí protiprávních sterilizací.
Věřím, že je na čase, abychom paní Gorolovou za její úsilí ocenili také v České republice.
Kateřina Šimáčková, navržena Klárou Kocmanovou na Řád Tomáše Garrigua Masaryka – tento návrh Poslanecká sněmovna neschválila
Dr. Šimáčková nejprve působila jako advokátka, následně jako soudkyně Nejvyššího správního soudu a soudkyně Ústavního soudu. Nyní působí jako soudkyně Evropského soudu pro lidská práva. V rámci soudní praxe pro ni lidská práva a jejich ochrana nikdy nebyly pouze abstraktní pojmy, ale úkoly běžného dne. K právu nepřistupuje formalisticky, naopak vždy aktivně bránila jednotlivce proti systému a institucím. Celkový přístup k práci shrnuje toto její vyjádření pro média: „Soudce tu není pro své kolegy právníky, ale pro účastníky řízení. Pro mě je tedy důležité, aby se lidé, o kterých rozhodujeme, v systému lépe vyznali, cítili se v něm lépe a měli pocit, že je vůči nim přátelský a spravedlivý.“
Od roku 2010 až do nástupu na Evropský soud pro lidská práva byla také členkou Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (tzv. Benátské komise) za Českou republiku. Úkolem Benátské komise je poskytovat právní pomoc státům Rady Evropy a státům, které si přejí ve svém právním pořádku dosáhnout evropského standardu na poli demokracie, lidských práv a právního státu.
Na Právnické fakultě Masarykovy univerzity dr. Šimáčková dlouhodobě vyučuje kurzy se zaměřením na ochranu lidských práv a ústavního práva. Tím šíří důležitost ochrany základních práv také mezi nejmladší generace. Mezi studenty je velmi oblíbená a je známá také svými inovativními učebními metodami.
Je autorkou několika učebnic a mnoha článků především právě o tématech z oblasti lidských práv a ústavního práva, mimo jiné např. obsáhle studie, široce čtené i mimo právnickou obec, s názvem Mužské právo, kde se s kolegy odborně zabývá otázkou, zdali má současné nastavení našeho právního řádu stejné dopady na ženy a muže.
Dr. Šimáčková je známá také tím, že jako přirozenou součást své práce považuje vystupování v médiích, za svoji kariéru poskytla nespočet rozhovorů do předních českých deníků a pořadů. I tato její aktivita je velmi cenná, neboť tím činí otázku lidských práv a spravedlnosti, a obecně právo jako takové, přístupnější širokému okruhu osob.
V roce 2021 jí udělil francouzský prezident Emmanuel Macron Řád čestné legie za její nasazení v prosazování lidských práv.